Rubriky
Štěpánka Štrougalová / Juklík: O životě s dětmi a vodou
Štěpánko, Vy trávíte celý život u vody. To vypadá na velmi příjemný život, je to tak?
A víte, že máte úplnou pravdu? Každý člově má nějaká svá specifika. Nečekaná, potrhlá, bláznivá. Samozřejmě ani já nejsem výjimkou. Stručně řečeno. Nesnáším příliš velké množství oblečení. Mezi úplně zbytečné kusy v šatní skříni považuji trika s dlouhým rukávem, ponožky, či dlouhé kalhoty. A miluji léto. Takže mohu říci, že nechodím do práce, ale celý svůj čas trávím u vody. Je mi tam fajn a ještě krásnější je, když u té vody vidíte rozsářené dětské oči a lekci od lekce vidíte, jak jsou ve vodě šikovnější. Život u vody pro mě nemá chybu.
Jak se ze závodní plavkyně, zaměřené na měřitelný výkon, stane průkopnice plavání miminek a batolat, u kterého jde především o tak neměřitelné věci, jako je vztah mezi dítětem a rodičem či dítětem a vodou?
Já jsem s kojeneckým plaváním začala v době jeho plenkového období. Bylo to v roce 1988. S láskou k dětem jsem se už narodila. Děti mě baví v jakékoliv podobě. Když jsou usměvavé, je to fajn. Když jsou nakaboněné, je to výzva. A ze dvou lásek – k vodě a k dětem, vznikl Baby Club Juklík. Bylo velmi krásné vše vymýšlet. Ať už sestavovat metodiku kojeneckého plavání, učit se základy podnikání, jednání s lidmi či namýšlení konkrétního provozu v nově budovaném areálu. Nebylo kde opisovat. Člověk se vše učil z vlastních zkušeností. Když se tak ohlédnu, bylo vše mile tvořivé a neskutečné. Byla jsem studentkou na vysoké škole. Hlavu v oblacích, nic jsem neviděla jako problém. Ale i tak jsem někdy propadala beznadějným chvilkám. Náročná byla komunikace s pediatry či hygienou. Ale bylo fajn mít tuto možnost průkopníka. Vážím si toho a ke všemu, co se nám během tolika let v tomto oboru povedlo, jsem velmi pokorná.
V době, kdy jste začínali s Juklíkem, byl počet bazénů docela omezený. Dnes má řada lidí bazén na zahradě, staví se koupaliště a aquacentra. Proč mají i dnes rodiče chodit s dětmi do Juklíka nebo obdobného klubu?
Právě z toho důvodu, že máme obrovské možnosti být s dětmi u vody. Jsou to vlastní bazény, ale také nekonečné možnosti cestování. A vzhledem k tomu, že v Česku nemáme moře, dovolené s malými dětmi se většinou plánují do přímořských oblastí. A je obrovský rozdíl, zda si dovolenou užíváte s plavcem, poloplavcem, či neplavcem. U malinkých dětí je rozdíl, zda je dítě na vodu adaptované, či se v ní jako lachtan ve vodě necítí. Pokud dítě ví, jak se u vody chovat a má zažité základní plavecké schopnosti, budete i vy, jako rodič, klidnější. A až pojede vaše dítě na tábor či jinou podobnou akci, budete vědět, že si pobyt u vody opravdu užije. Pokud máte doma bazén, můžete dítě učit plavat i vy. Ale přiznejme si, že zrovna plavání je na metodiku relativně náročné. Děti to většinou baví, když je k dispozici velké množství plaveckých pomůcek, a přítomnost dalších dětí je naprosto nutná. Plavecké školy právě tyto možnosti mají. Pokud jenom trochu rodiče mohou tuto aktivitu dítěti dopřát, nebudou nikdy litovat.
Máte jedinečnou možnost srovnat přístup a zájem dnešních rodičů a rodiči, se kterými jste pracovala třeba před 15 lety. Jak se my, dnešní rodiče, lišíme od těch předchozích?
Stále stejně své děti milujeme. Ale pokud mluvíme o pražských rodičích, změnu opravdu pozoruji. Nabídka všech možných aktivit pro malé děti je v dnešní době obrovská. Je to dobře. Ale rodiče hodně spoléhají na různé kroužky a už méně prožívají aktivity společně s dětmi. Před těmi téměř třiceti lety rodiče opravdu chodili s dětmi na jeden, maximálně dva kroužky týdně a pak všechen volný čas trávili spolu. V dnešní době pozoruji, že rodiče běhají s dětmi z kroužku na kroužek a toho společně prožitého volného času je pramálo. Jestli je to dobře, nebo ne, ukáže čas.
A pak jsou jednoznačně rodiče bojácnější. Mnohem častěji slyším, vem si čepici, oblékni si mikinu, neběhej, budeš uhřátej, nelez do toho křoví, budeš mít klíšťata, omyj si ty ruce, nakapej si desinfekci... Myslím, že mít trošku méně „skleníkové děti“ by prospělo všem. Ale opakuji. K nám do Juklíku chodí v současné době stejně milující rodiče jako tomu bylo před skoro třiceti lety.
Máte nějaký juklíkovský sen? Prozradíte nám ho?
Na jeden jsem se moc těšila. A ten se mi už splnil. Prozradím vám ho. I když jsem v současné době spíš už u „papírů“ než u vody, jako instruktorka jsem „odplavala“ stovky a stovky miminek, batolat, dětí. A říkala jsem si, jaké to bude, až mi některé takové miminko přijde se svým dítětem do kurzů. A už se tak stalo. Je to krásné, že Juklík už učí milovat vodu další generaci. A nějaké přání do budoucna? O to, abychom měli spokojené plaváčky se stále s láskou staráme. Ale já považuji téměř za zázrak, jak skvělé kolegyně a kolegy v Juklíku mám. Ať to vydrží!
