Přesto, že tuto knihu zná skoro každý, jsem se rozhodla vám o ní něco napsat, protože teď patří k mým nejoblíbenějším. Hrozně jsem si oblíbila větu, kterou řekla Hermiona, když s Harrym a Ronem vstoupili do přísně zakázané chodby ve třetím patře: „Já si jdu teď lehnout, než vás napadne nějaký další šílený nápad, jak byste se mohli zabít, a nebo hůř, nechat se vyloučit ze školy!"
Nejvíc se mi líbil konec knihy, když Harry, Ron a Hermiona byli v jednom bradavickém sklepení, aby zachránili Kámen mudrců před profesorem Quirellem. Hrozně napínavé byly živé opravdové kouzelnické šachy paní profesorky Minervy McGonnagallové. Ron se v nich jako jezdec musel obětovat, omdlel a zranil se.
Hodněkrát mi bylo líto Nevilla, velkého smolaře. Oblíbí si ho snad každý čtenář, který má rád Harryho.
Ve Velké síni byla při závěrečné slavnosti zelená výzdoba Zmijozelu a všem bylo jasné, že Zmijozel už 7. rok po sobě vyhrál školní pohár!!! Žáci z ostatních kolejí, Mrzimoru, Havraspáru a Nebelvíru, by byli rádi, kdyby vyhrál kdokoliv, jen ne Zmijozel. Ale Albus Brumbál (nejlepší ředitel Bradavické školy za celá tisíciletí, považovaný za největšího kouzelníka své doby) musel na poslední chvíli rozdat pár bodů: Za prvé Ronaldu Weaslovi za nejlepší šachovou partii, jakou Bradavice viděly za dlouhá léta Nebelvíru 50 bodů. Za druhé Hermioně Grangerové za to, že tváří v tvář ohni dokázala použít chladnou logiku, Nebelvíru 50 bodů. Za třetí Harrymu Potterovi za pevné nervy a mimořádnou vytrvalost Nebelvíru 60 bodů. A Nevillu Longbottonovi za mnoho statečnosti, protože se dokázal postavit svým přátelům, když věděl, že chtějí přestoupit školní řád, 10 bodů pro Nebelvír. Neville ze sebe nemohl vypravit jediné slovo, protože za celý rok ještě nikdy nezískal žádný bod pro svoji kolej! A každému bylo v tu chvíli jasné, že Nebelvír předběhl Zmijozel o deset bodů!!!
Tato kniha není slavná jenom tak. Oblibu si získala proto, že je to výborné čtení. Proto tuto knihu i já doporučuji každému.
Autorka: Markéta Stránská
Toto dílo psal Tolkien celý svůj život a stále ho přepracovával. Přesto Silmarillion vyšel až 4 roky po jeho smrti.
Děj se odehrává ve světě elfů, trpaslíků a nadpřirozených bytostí- ve Středozemi. Kniha vypráví o vzniku a vývoji Středozemě, o jejích stvořitelích, o příchodu lidí a elfů a o válkách mezi nimi a zlými mocnostmi.
Jestli jste fandové do fantasy a máte rádi historii, Silmarillion se vám bude líbit. Kniha se však čte poněkud obtížně, protože je v ní mnoho popisu. Objevují se tu velmi nudné pasáže (např. popis zemí - ten můžete někdy přeskočit, protože vzadu jsou mapy). Také se zde objevují nezapamatovatelná jména a místa. Když na nějaké narazíte, můžete si ho najít v rejstříku na konci knihy (ten jsem objevil, až když jsem byl v půlce knihy). Přestože má kniha jen 300 stránek, četl jsem ji asi 3 týdny. I tak se mi líbila.
Doporučuji nejdříve si přečíst další Tolkienovu knihu: Pán Prstenů.
Autor recenze: Kryštof Šeferna
Dílo je o dračím jezdci Eragonovi. Děj se odehrává ve světě fantasy. Kniha je prvním dílem trilogie (2.-Eldest, ten se líbil mému tátovi; 3.-?Empire?, ten ještě nevyšel).
To, že psal Paolini tuto knihu v 16 letech, na ni má pozitivní vliv. Spisovateli jeho bujná fantazie nedovolovala psát příliš mnoho popisu (pouze ten nejdůležitější), a tak se v Eragonovi stále něco děje. 500 stránek uteče jako voda a ještě to nestačí. V knize není jediná nudná pasáž.
Hodně se mi zde líbí vyjádření vztahu mezi elfy, lidmi, draky a trpaslíky. Také zajímavě řešené vysílání kouzel na mě udělalo dojem.
Když Eragon putuje, je dobré si jeho cíle hledat na mapě vepředu a vzadu.
Tadle kniha je podle mě úplně nejvíc nejlepší.
Autor recenze: Kryštof Šeferna
Narnie je podle mě velmi dětsky psaná fantasy, jejíž děj je založen na cestování mezi světy. Je hodně pohádková. Vhodná je podle mě pro děti už od šesti let, ale i mámě se líbila. Vlastně myslím, že by se líbila každému.
Co mi na ní vadí? Lehko uhodnutelný děj. Naopak líbí se mi podobnost mezi Letopisy Narnie a biblickými příběhy: Lev se chová jako Bůh (je stvořitelem země Narnie, nezlobí se- pouze lituje, obětuje se pro druhé, atd...) a já si myslím, že Lewis (křesťan) tím chtěl vyjádřit, že i v jiných světec vládne stejný Bůh.
Hlavní hrdinové jsou vždy děti. V Letopisech je hezky popsáno, jak se mění jejich myšlení, když dospívají. Najdete tu mnoho mouder (a to v jiných formách, než v těch nudných příslovích ;-).
Autor recenze: Kryštof Šeferna

